5. dubna 2019, Ing. Jana Zárybnická, Ph.D.
Zcela zásadní změnou pro dopravce (a rovněž zasílatele, vstupuje-li „dobrovolně či nedobrovolně“ do pozice dopravce v souladu s § 2474 anebo § 2482 občanského zákoníku) je maximální hranice náhradové povinnosti stanovená článkem 23 odst. 3 Úmluvy CMR (8,33 SDR, tedy zhruba 260 Kč//kg btto váhy zásilky). Pro zásilky těžší a nepříliš drahé je tento váhový limit naprosto dostačující. Situace je však jiná v případě, kdy dopravce přepravuje zásilky nízké hmotnosti, avšak vysoké hodnoty, například cigaretové zboží, elektroniku či alkohol. Pojištění odpovědnosti dopravce se sjednává pro případ, že příslušný subjekt je povinen uhradit škodu, kterou při své činnosti způsobil, a podle příslušných právních předpisů za takto vzniklou škodu odpovídá (občanský zákoník zahrnuje povinnost těchto subjektů uhradit pouze majetkovou újmu, tj. škodu na věci a škodu finanční, nikoli újmu jinou).
Rozšíření liberačních důvodů
Rozsah liberačních důvodů se novou právní úpravou rozšiřuje a pojištění odpovědnosti daného subjektu není pro majitele zásilky v daném případě „samospasitelné“. Ač se samozřejmě z pozice dopravce jedná o odpovědnost objektivní (za výsledek, nikoli za zavinění), může se tento subjekt liberovat, tj. prokázat, že za vzniklou škodu neodpovídá. Pokud tedy chce majitel zásilky (či jeho zástupce) mít jistotu, že případná škoda na zásilce bude hrazena až do výše její hodnoty, je třeba, aby sám pokryl náklady související se sjednáním pojištění přepravy zásilky. Samozřejmě lze i v rámci vnitrostátní silniční nákladní přepravy rozšířit odpovědnost dopravce připojištěním / sjednáním odpovědnosti podle čl. 24 Úmluvy CMR (zvýšená hodnota zásilky) anebo podle čl. 26 (zvláštní zájem na dodání). Opět je ale zde zásadní předpoklad, a sice to, že dopravce za danou škodu bude odpovídat.
V západních zemích, které přistoupily k Bruselskému protokolu Úmluvy krátce po jeho sjednání, kde rovněž platí při vnitrostátních přepravách omezená náhradová povinnost (například v Německu a Rakousku), se zcela běžně pro tyto komodity sjednává „pojištění přepravy zásilek“, tedy pojištění majetkové, obvykle na bázi All Risks (pojištění na všechna rizika). Je ale nutné zdůraznit, že dané pojištění chrání zásilku, nikoli subjekt, který se zásilkou v průběhu přepravy jakkoli nakládá (tedy zasílatele, dopravce, případně skladovatele). A chrání-li zásilku, pak by náklady na uvedené pojištění měl nést majitel takové zásilky.
Povinnosti i pro odesílatele
V dnešním novém právním prostředí je na zasílatele/dopravce vyvíjen ze strany majitelů zásilek / odesílatelů tlak na sjednávání pojištění přepravy zásilek (na komplexní pojistné ochrany pro zásilku), což je v pořádku. Co však už není v pořádku, je fakt, že jsou dopravci nuceni, aby veškeré náklady s tím spojené šly k jejich tíži.
Sama Úmluva CMR ukládá odesílateli povinnost uhradit příplatek k dopravnému, má-li být sjednána odpovědnost dopravce za plnou hodnotu zásilky či má-li být sjednána odpovědnost za zvláštní zájem na dodání. Znamená to, že nebyla-li škoda způsobena dopravcem úmyslně či hrubou nedbalostí, Úmluva CMR povinnost dopravce k náhradě škody limituje a finanční „zatížení“ související s vyšší formou ochrany zásilky přenáší na odesílatele.
Co říci na závěr? Jako „předloha“ diskutovaného § 9a uvedeného zákona nebyla bohužel použita navrhovaná rakouská právní úprava (Unternehmengesetzbuch – UGB, § 439a), která pro vnitrostátní silniční přepravu nákladů využívá CMR, vyjma článků 1, 31, 41 – 51 upravujících samotný rozsah působnosti úmluvy jako mezinárodní přepravy, místní příslušnost soudů a závěrečná ustanovení. To však přináší určité rozpaky, jak dané ustanovení jasně a jednoznačně interpretovat. Snahou všech subjektů, které participovaly na tom, aby k implementaci CMR do našeho právního řádu došlo, byla jednoznačně snaha „upravit práva, povinnosti i odpovědnost při vnitrostátní přepravě nákladu silničními vozidly pro cizí potřeby“ (podle § 1 vyhl. č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu, zrušeného ke dni 1. 1. 2014), chránit dopravce, omezit jejich náhradovou povinnost při vnitrostátní přepravě nákladů, nikoli zatížit je dalšími náklady. Lze stávající situaci považovat „tak trochu“ za Pyrrhovo vítězství?
V této souvislosti doporučujeme i článek z loňského listopadu v časopise EPRAVO.CZ Alice Bártkové-Kubové a Jiřího Lojdy, který celý dosah předmětné právní úpravy podrobně rozebírá.
Ing. Jana Zárybnická, Ph.D.,
Česká společnost pro dopravní právo
Foto: Krone
